Čerti, perchty, krampusové
Už jsou tady… zachraň se, kdo můžeš! Pochody percht mají v Rakousku dlouhou tradici a velkou oblibu. Rohaté nestvůry se strašlivými tvářemi ovládají celé Staré Město. Do kovového zvuku kravských zvonů, které mají za úkol zahnat zimu, se mísí ustrašený křik dětí i dospělých.
Jen pro silné nervy: nástup krampusů a percht v Salcburku
Náhle se v uličkách Salcburku strhne velký pokřik. Není však třeba propadat hned panice. To se jen kolem prohnala chvílemi dupající, chvílemi tančící smečka percht, hrůzostrašně vypadajících chlupatých bytostí se strašlivými tvářemi, obrovskými rohy, kravskými zvonci upevněnými kolem pasu a mohutnými biči, které svírají ve svých drápech. Nepleťte si je však s našimi čerty. Perchty jsou v podstatě dobří duchové, kteří mají za úkol svým ohyzdným zjevem zastrašit zimu a přivolat jaro. Tento prastarý zvyk má svůj původ v pohanských dobách. Svůj divoký rej provozují tyto bytosti zejména na počátku adventu. Patří stejně neoddělitelně k Salcburku jako Ježíškův trh a Salcburské adventní zpěvy.
Krampus není perchta
Pozor: nezaměňovat! Krampus je v podstatě náš starý dobrý čert. Prostě pekelník jaksepatří, jehož hlavní náplní práce je doprovázet 6. prosince Mikuláše, který chodí do rodin a rozdává dětem nadílku. Těm hodným samozřejmě. Nu, a protože děti bývají někdy hodné a jindy zase zlobivé, potřebuje čerta k tomu, aby je trošku usměrnil. Ten zachrastí řetězem, pohrozí metlou a ukáže pytel, v němž je odnese do pekla…, a jak panečku potom děti poslouchají! Krampus dostal jméno až z Itálie. Získal ho díky svým obrovským drápům. „Grampa“ totiž v italštině znamená „dráp“. Nejstarší záznamy o mikulášských nadílkách ve střední Evropě pocházejí ze 13. a 14. století.
Perchty nejsou krampusové
Věčný boj dobra se zlem je základem tradice percht v Salcbursku. Tento obyčej z dob pohanských neztratil během věků nic ze svého půvabu. Za ledových zimních nocí táhne paní Perchta (také nazývaná Berchta), bájná postava z germánské mytologie, se svou armádou napříč celým alpským krajem. Přináší zemi a jejímu lidu požehnání a příslib plodnosti a bohaté úrody v příštím roce. Pilným a přičinlivým se od paní Perchty dostane odměny, líní peciválové pak neuniknou její trestající ruce. Tato postava se zjevuje ve dvojí podobě: jednou jako štěstí přinášející krásná a světlá bytost a vzápětí jako ohyzdný a trestající démon. Protikladný charakter této postavy symbolizuje dualismus dobra a zla a je ztělesňován v podobě „krásných“ a „šeredných“ percht. Perchtovské masky, jimž se také říká „larvy“, svědčí o vysoké řemeslné a umělecké úrovni salcburských lidových řezbářů.
Perchty se objevují za drsných studených nocí mezi Vánocemi a Novým rokem. Tato tradice má svůj původ v Gasteinu a přilehlých údolích. Každé údolí má ty své, kteří se od sebe odlišují vzhledem i posláním. Ke krásným perchtám patří Zrcadlové perchty a Tresteři ze Stuhlfeldenu. Zvláštním druhem šeredných percht jsou Zobákové perchty z Rauriského údolí. V roce 1837 se dokonce předvedly císaři Ferdinandovi I. Od roku 2011 jsou gasteinské perchty na Seznamu nemateriálního kulturního dědictví UNESCO.
V průběhu 20. století se rozdíly mezi krampusy a perchtami stále více zmenšovaly. Postupně vznikla i jakási hybridní forma „krampusových percht“. V salcburských oblastech a obcích začaly vznikat folklórní spolky s vlastními skupinami („pasy“). Mají své specifické kostýmy, které si dávají zhotovit u místních lidových řemeslníků, a pořádají své vlastní akce. Dnes je v Salcbursku přes 200 pasů.
Stále velmi živé lidové obyčeje
Podle legendy je ve skupině percht jen jedna pravá, která se pozná podle určitého nepatrného odlišení od ostatních. A tak se každý divák intenzivně snaží, třebaže z bezpečné vzdálenosti, tento malý detail co nejdříve objevit. Ať se mu to podaří nebo ne, stejně bude mít za rok zase příležitost zúčastnit se tohoto hrůzostrašného představení a obdivovat fantastické masky krampusů, percht a dalších divých stvoření tak, jak je uvedla do života bujná lidská fantazie. Třeba se mu za rok tu pravou perchtu konečně podaří objevit.